CESTA DUŠE - poznej sám sebe

           Sebeléčení vyžaduje mnohem více odvahy než kolik je jí třeba ke spasení celého světa.
                                                                               Teal Swan 

Můj příběh

 Jak to všechno začalo?

No, mým narozením...Byla jsem, a to mi zůstalo do teď, dosti zvídavé dítě plné optimismu, smíchu, radosti ze života, se spousty lumpáren v hlavě. Vypadala jsem sice jako holčička se vším všudy, ale v podstatě jsem byla spíše klukem. Když moje sestra dostala jako dárek malou automatickou pračku nebo panenku...já, jako správná holčička, jsem byla štěstím bez sebe za měsíční vozidlo Lunochod na dálkové ovládání :). S kluky jsem hrávala hokej, lezla na stromy, chodila na průzkumné výpravy. Již od školky jsem byla o hlavu větší než ostatní děti. To jsem ale tenkrát nevnímala jako nějaký hendikep. 

Zlom

Zlom v mém vnímání sebe sama nastal zhruba v mých 10 letech. Tehdy jsem na rozdíl od ostatních spolužaček neměla prsa po tátovi (tímto se omlouvám všem ženám, které to tak měly, je to samozřejmě také v pořádku), ale již pěkně kulaťoučká prsa a menstruaci. Bože, jak já to na sobě nenáviděla, odmítala, nerada chodila na tělocvik (mimochodem modré spartakiádní kalhotky a bílé triko bez pochyb lichotivě obepínalo mé tělo a kluci měli na co koukat, ale trpěla tím moje dětská dušička). A tam myslím započalo mé nepřijímání sebe sama jako ženu, plnohodnotného člověka. Toužila jsem si pořád hrát s mou partou kluků. Ale ty najednou začalo víc zajímat mé probouzející se ženství, než mé kvality v lezení na strom, chytání puků v brance, nejrychlejší únik před sousedem a mé další kvality. Vše nabíralo rychlé otáčky a já jsem byla víc a víc ženou a méně a méně jsem sama sebe přijímala. Čím jsem byla starší, tím jsem si více osvojovala myšlenku, že pro muže jsem pouze sexuální objekt a nikdo nevidí, jaká doopravdy jsem. A to mě uráželo a měla jsem vztek. S každým pohledem muže na má zvětšující se prsa jsem si byla jistější, že to tak je. A znáte to - to, co jsem cítila uvnitř, jsem i vyzařovala ven a v mém životě se objevovali pouze kluci, kteří chtěli jen mé tělo. Nezajímalo je, co mám ráda, jak se cítím. Moc jsem tím trpěla a úplně jsem se od těla odpojila a přestala jej vnímat jako chrám. Stalo se pro mě vězením. Vůbec jsem si neuvědomila, jak moc se vzdaluji sama od sebe. 

Ne-moc

To už moje duše volala o pomoc a mně se objevily úzkosti, strachy, paniky, deprese, bulimie. A abych to vše unesla a konečně se začala vidět, začalo se mé tělo zvětšovat a zvětšovat. Vdala sem se a porodila dvě krásné holky. Ani nevím, jak jsem díky tomu zmatku v sobě ,,přetrpěla'' mateřskou. Nastoupila jsem zpět do původního zaměstnání, kde jsem se stala ,,obětí'' mobbingu - zažívala jsem očerňování, pomluvy, lhaní. To jsem se poprvé zhroutila a skončila na antidepresivech. Byla jsem bez emocí, jako zelenina. Místo toho, aby mě lékař vyslechl, nasadil mi prášky, a když nezabíraly, tak další. Myslela jsem, že vše vyřeším změnou zaměstnání. Konečně jsem měla pocit, že to bude ok, že tady na mě nebudou ,,zlí''. Vydrželo to ale jen chvilku. Mé vnitřní nastavení ,,JSEM K NIČEMU, JSEM NIC, JSEM OBĚŤ'' se opět překlopilo do dalšího mobbingu, abych už konečně ,,uviděla'' svá nastavení. Ale já to ještě pořád nechápala. Následoval můj další únik do NE-MOCI - zápal plic byl pro mě sportem :)(během roku klidně 3x atb), rozjelo se mi bronchialní astma, zhoršovaly se mi panické úzkosti, strachy, neuróza. Nevycházela jsem mezi lidi. Moje programy byly opravdu silné a já tento maraton NE-MOCÍ vydržela cca 10let.

Poslední kapka

Poslední kapkou bylo pro mě období, kdy jsem začala mít sebevražedné úmysly a byla hospitalizována v Bohnicích. Tam nasadili jiné léky a zkoumali, co mi vlastně je. A tak když jsem se nevešla svými ,,projevy'' do žádných diagnostických tabulek, mi paní doktorka s radostí v hlase zdělila:,,Paní Petro, budete mít asi manio-depresi...Huráááá!'' No, já byla vždy lidumil a nechtěla jsem jí zklamat svou reakcí, tak jsme se chvilku ,,těšily'' spolu :))). Než jsem si uvědomila, že léky budou silnější a že budou již navždy mým partnerem. A to byla ta chvíle, kdy jsem se konečně probrala a řekla si:,,DOST!''. Mé vnitřní rozhodnutí a touha to mít jinak byla opět podpořena Vesmírem, který mi seslal do cesty úžasnou paní. Ta mi ukázala jiné možnosti léčby - skrze sebepoznání.

Nový začátek

Vážení, bylo to kruté. Zjistila jsem, že vlastně ani už nevím, kdo jsem, co chci a jak to chci. Jak se za sebe postavit? Jak vůbec žít sama za sebe? Vše v mém životě se vždy točilo okolo druhých a jak to oni chtějí. Byla jsem tu vždy pro každého, připravená zachránit celý svět, své děti, svého manžela, rodiče...Jednoduše pro každého, kdo mě zrovna potřeboval. Jen hlavně proboha ne pro sebe. Já nebyla důležitá. Ale moooc mě rozčilovalo, jak mou ochotu a laskavost lidi zneužívají a jak MĚ využívají. 

Postupně jsem začala ,,pracovat'' sama na sobě, poznávám a přijímám své stíny. Někdy je to náročné, někdy jak ráda říkám ,,frk-frk" ale podpora od vesmíru Boha je tak obrovská.

Cesta

Učím se stále přijímat svou minulost, odpouštět sama sobě, svým ,,trýznitelům'' , poznávám se. A proč to vše tady píšu? Pro inspiraci komukoli, kdo to dočte až sem. Nezáleží, v jaké situaci se nacházíte. Vždy je cesta ven....tedy dovnitř. Díky všemu, co jsem si zažila, můžu být průvodcem a podporou komukoli z Vás. A to mi dává smysl. 

Petra Ann -  člověk, žena, matka, manželka, milenka, kamarádka, terapeut a průvodce